Počet absolventů vysokých škol od roku 2001 vzrostl asi třikrát a vysoká škola je v očích mnoha lidí stále vnímána jako cesta k získání dobře placené práce. Statistika ovšem ukazuje, že počet nezaměstnaných absolventů roste, protože nenajdou uplatnění na trhu práce. Vláda (resp. MŠMT) chce tento problém vyřešit povinnou maturitou z matematiky, která má mít za následek méně úspěšných maturantů nebo studenty rovnou nalákat zpátky na učiliště, která nyní často zejí prázdnotou. Existuje ovšem mnoho oborů s maturitou (např. kadeřnice, masér, policista nebo zdravotní sestra), u kterých je nutnost maturovat z matematiky zbytečná. To může odradit od studia mnoho schopných mladých lidí, kteří by obor s přehledem zvládli, ale matematika jim dělá problémy.
Pokud se budeme zaobírat vzděláním více do hloubky, zjistíme, že pro mnoho lidí v dnešní době ztrácí smysl. Jak jsem uvedl v úvodu, např. vysoká škola je dnes chápána jako investice do budoucnosti, která nám má zajistit slušný příjem. Pokud ovšem mladí absolventi po škole nemohou sehnat práci a z existenciálních důvodů musí vzít podřadnou práci, ke které nepotřebují žádnou kvalifikaci, jejich investice (času i peněz) se nevyplatila. Peníze se staly cílem a měřítkem úspěchu ve společnosti. Některým studentům tak už nejde o to „být vzdělaný“ a získat tak větší společenské uznání, ale pouze o titul, který jim přinese lépe placenou pozici, tj. více peněz.
Pokud se jim nakonec podaří získat kýžené dobře placené místo na trhu práce, jsou potom opravdu šťastnější? Bohatství (větší příjem) jistě skýtá řadu výhod a přináší více možností, avšak pokud se stane „vydělávání peněz“ smyslem života, je něco špatně. Dobře placená práce s sebou totiž často také přináší více zodpovědnosti a stresu (větší sklon k úzkosti a depresi) nebo méně času na rodinu a volnočasové aktivity, u kterých můžeme relaxovat. „Méně bych pracoval,“ je také jedna z nejčastějších odpovědí umírajících lidí na otázku: „Co byste ve svém životě změnili, kdybyste mohli?“
Když si v tomto kontextu přečteme nedávnou zprávu, že 1% nejbohatších lidí bude mít v roce 2016 větší majetek než 99% zbylých obyvatel planety (jak uvedla nevládní organizace Oxfam), začneme o smyslu vzdělání a výši našeho příjmu (popř. jeho získávání) uvažovat jinak. Trend robotizace a automatizace výroby se určitě nezastaví, protože podnikatelům šetří peníze a práce bude pro lidi stále méně. Zvětšující se nerovnost ve společnosti, tak bude muset být vyřešena větší mírou přerozdělování.
V tomto bodě přichází dle mnohých ekonomů poslední spravedlivá možnost. Je to Nepodmíněný Základní Příjem (NZP). Je to příjem, který by dostával každý občan od narození do smrti, bez ohledu na jeho ekonomický stav. Každému by měl zajišťovat důstojný život, nebo alespoň minimální příjem pro přežití.
V Evropě je tato myšlenka stále více populární a např. ve Švýcarsku o ní už reálně uvažují. Netroufám si odhadovat, jestli je to např. u nás ekonomicky realizovatelné, ale některé studie uvádí, že výrazným zjednodušením sociálního systému, by se ušetřilo mnoho prostředků. Také by muselo přijít vyšší zdanění zmíněného 1% nejmajetnější části populace. Ti nejbohatší jsou však zároveň ti nejmocnější, takže ještě uvidíme, jak je reálné, že tato myšlenka projde.
Nejvíce se mi však líbí, že by díky NZP mohl být kladen větší důraz na jiné hodnoty než jsou pouze ty materiální. Lidé by se mohli svobodněji vzdělávat a nebýt při studiu závislí pouze na budoucím uplatnění na trhu práce. NZP by je neodrazoval od společensky prospěšných prací, které jsou dnes bohužel často špatně placené. Lidé by si mohli zvolit povolání, které je opravdu baví a nebyli tolik závislí na příjmu z této práce. Zkrátka by se stali méně závislými na „vydělávání peněz“ a třeba by si uvědomili, že pravé hodnoty jsou jiné než nové auto, nový model smartphonu nebo větší dům než má soused.