Při oslavách nedávného výročí sametové revoluce proběhlo mnoho diskuzí o tom, jak to tenkrát bylo. Opět jsme mohli číst, proč se ekonomicky rozložil Sovětský svaz. Jak se naši komunsti postupně vzdávali moci, kterou chtě nechtě přebíralo Občanské fórum. Jak se Havel nechtěl stát prezidentem, ale musel. Jak dopadla privatizace, kterou uměl jenom Václav Klaus…
V této záplavě mě však nejvíce zaujal článek redaktora Respektu Martina M. Šimečky, který události kolem roku 89 popisuje velmi sebekriticky. Při bližším pohledu je zřejmé, že mnoho věcí nebylo vůbec ideální.
Trochu mě šokovalo zjištění, , jak Občanské fórum jednalo s vládní komunistickou garniturou o dělbě a později o převzetí moci. Překvapilo mne, že Občanské fórum navrhovalo ministry do Adamcovi vlády nebo, že při kandidatuře na prezidenta domluvil Havlovi podporu v tehdejším parlamentu Čalfa.Na lesku revoluci nepřidalo ani jednání se stále populárním Alexandrem Dubčekem, který trval na tom, že dostane jako zadostiučinění nějakou funkci. Tento politický handl, na který jsme dnes v demokracii bohužel zvyklí, mi přijde během svrhávání komunistického režimu přinejmenším zvláštní. Musíme však ocenit tento neagresivní proces předání moci, protože pokud by bylo tehdy OF radikálnější, nevzpomínalo by se nejspíš na tuto revoluci jako na sametovou. Ostatně to, že (téměř) netekla krev a režim byl svržen pouhým mírovým jednáním, bylo důvodem, proč jsme si v očích Západu vybudovali takový respekt.
Zkrátka režim padl, a teď tu byla chvíle, kdy bylo potřeba masivně obměnit naši politickou reprezentaci. Ukázalo se ovšem, že spousta hlavních odpůrců režimu do politiky vůbec nechce. Jaksi se té nabízené moci zalekli. Nemůžeme jim to vyčítat, ale někdo do té politiky bohužel jít musel. “Děti revoluce” si tehdy měli uvědomit, že pokud oni sami s havlovskými ideály nezaujmou uvolněná místa, nahradí je jiní, kteří budou v politice usilovat jen o vlastní prospěch. Tato situace po revoluci vynesla do nejvyšších pater politiky spoustu pochybných postav (např. celá parta z Prognostického ústavu, kteří jsou dodnes u moci, a u kterých dodnes nevíme, čí zájmy vlastně prosazují).
A nyní tady máme rok 2014 a historie se nám, jak to tak ráda dělává, opakuje. Dnešní politické scéně bezesporu kraluje hnutí ANO Andreje Babiše, který do politiky vůbec nechtěl, ale jak sám říká, musel se obětovat, protože nikoho důvěryhodného a známého na post šéfa svého hnutí nesehnal. Dále, pokud se mluví o kandidatuře na post prezidenta v roce 2018, zástupci našich společenských elit se zdráhají otevřeně říci, jestli budou kandidovat, nebo ne. V nedávném rozhovoru pro DVTV se ke své případné kandidatuře vyjádřili např. katolický kněz Tomáš Halík nebo protikorupčník Karel Janeček. Oba kandidaturu spíše odmítají a tvrdí, že by na to přistoupili jen kdyby bylo nejhůř. Upřímně nevím, co horšího si ještě dovedou na Hradě představit.
Mrzí mne, že dnešní elity nemají odvahu do toho jít a trochu se “obětovat”. Jistě by jim přibyla spousta starostí a klesla popularita, ale očekával bych, že jim to za to bude stát, jestliže by se pak naše republika ve světě opět stala symbolem země, jež klade důraz na lidská práva, díky úspěšné zahraniční politice Václava Havla. Snad si uvědomí, že je tady stále spousta lidí, které stojí za to reprezentovat. Musíme si však počkat a doufat, že snad ještě přehodnotí svá stanoviska a budou ochotni na sebe vzít toto nelehké, ale tak potřebné břímě odpovědosti.