Centrální měnový systém, který dnes používáme byl vynalezen za zcela konkrétním účelem. Podporuje moc centrálních autorit a přináší více peněz těm, kteří už bohatí jsou. Současně však omezuje menší komunity a lokální regiony v tom, že jim bere možnost vytvářet hodnotu pro sebe. Historici se bohužel tímto procesem, kdy panovníci postavili některé měny mimo zákon a prosazovali vlastní centrální měny, moc nezabývají. Někteří dnešní ekonomové už ani nevědí, že někdy existovaly nějaké lokální měny nebo k čemu byly vlastně dobré.
Centrální měna, kterou dnes všichni používáme, funguje tak, že podporuje konkurenci, vyžaduje expanzi ekonomiky a zvyšuje celkovou zadluženost vůči centrální bance. Důkazem je například obyčejná půjčka. Pokud si někdo půjčí peníze, automaticky se počítá, že bude platit i úrok z půjčené částky. Jenže, kde se vezme ten úrok? Jsou to peníze, které banka půjčila zase někomu jinému. Celý tento systém stojí i na tom, že občas někdo zbankrotuje, protože je to pro jeho fungování nutné. Neschopnost splácení klientů je pro banky živnou půdou a nejlepším byznysem. Většina jim dluh nakonec splatí, a to s ještě větším úrokem. Banky tak na tomto systému téměř nemůžou nikdy prodělat. Ti na okraji dluží a centrální banka prosperuje. Je to přerozdělování, které bere hodnoty těm, kteří je skutečně vytvářejí a získávají je ti, co půjčují, aniž by nějakou hodnotu sami vytvořili.
Lokální měny naopak podporují ty, kdo hodnoty opravdu vytvářejí. Na konci středověku, kdy Evropa prosperovala, fungoval systém centrální měny pro dálkové obchody a místní měny pro každodenní obchodování. Místní měna měla tu výhodu, že ji nevydávala žádná centrální banka, ale její hodnota byla kryta opravdovou lidskou prací, odrážela vypěstovanou úrodu apod. Tato měna podporovala ty, kteří ji používali. Zároveň se nepřechovávala po delší dobu, protože nepřinášela žádný úrok. Dokonce, čím déle byla držena, tím menší měla hodnotu. Museli být ohodnoceni i ti, kteří hodnotu sice nevytvářeli, ale pomáhali systému jiným způsobem, například skladovali obilí apod. Řešení bylo jednoduché. Jednou za čas se vydali nové mince s novým datem ražení a vyměňovali se například 4 staré za 3 nové.
Tento systém tak nepodporoval hromadění peněz, ale naopak utrácení. Podporoval investice do něčeho, co si hodnotu opravdu udrží. Kapitál tak neznamenal nic, pokud nebyl dobře investován. V průměru bylo investováno 10% hrubého příjmu, což je historicky nejvyšší procento investic vůbec. Protože se peníze nedaly schraňovat, lidé více kolektivně investovali a méně peníze soukromě hromadili. Výsledek byl, že zlepšovali prostředí ve kterém žili a rostla i životní úroveň v dané lokalitě. Centrální měna si s lokální měnou nijak nekonkurovaly a podporovaly vždy toho, kdo ji používal. Většina lidí používala lokální měnu a centrální měna fungovala pro obchod na dálku. Tehdejší Evropané prosperovali a životní úroveň rostla, jak u chudých, tak u bohatých.
V letech 1000 – 1300 n. l., kdy bylo užívání místních měn na vrcholu, rostl počet obyvatel a také kvalita života těch nejchudších. Ekonomika prosperovala. Po změně měnového systém na centrální a rušení lokálních měn, kdy panovníci začali znehodnocovat centrální měnu jejím neustálým odčerpáváním, se během pouhých deseti let zhoršila životní úroveň a vedla k úpadku regionů na úkor centra. Zde začal systém, který funguje bohužel dodnes.
Dnešní centralizovaná ekonomika si drží zisky, bohatí stále bohatnou a chudí stále chudnou. Tento systém také podporuje hromadění peněz, a to zpomaluje tempo jejich oběhu a brzdí ekonomiku. Místo spolupráce a lokální výměny podporuje individualismus a soutěživost. Nepodporuje udržitelnou ekonomiku, ale spoléhá na neustálý, nikdy nekončící růst. Přece nejde o to, abychom neustále rostli, ale abychom prosperovali a udrželi si současnou životní úroveň, která je u většiny obyvatel vysoká. Ve srovnání se světem patříme k těm nejbohatším, a měli bychom si tohoto privilegia velmi vážit.
Lokální měny dnes dobře fungují v Německu, Francii, Kanadě nebo v Austrálii a dokazují, že ekonomice jenom prospívají. Lidé se podporují navzájem, oběh těchto peněz je v průměru 2x rychlejší a vytvořené hodnoty tak v regionu zůstávají. Je to nadstavba podpory místní ekonomiky ještě místní měnou, ze které těží ti, kteří si jí opravdu zaslouží a ve výsledku se díky vzájemné podpoře také navzájem obohacují. Je to jakási forma vlastenectví na nejnižší úrovni, protože raději podpoříte někoho ze sousedního města, místo globální korporace z druhého konce světa.
Zdroj: Život, s.r.o., Douglas Rushkoff