Pod pojmem konsolidace můžeme ve slovníku najít slova jako zpevnění, upevnění, ustálení a konsolidaci demokracie můžeme vysvětlit jako přechod od různých forem diktatur k ideální demokracii. Konsolidaci však musí předcházet ještě liberalizace (kolaps diktatury, vyjednané převzetí moci) a demokratizace (zavedení politické soutěže, vznik nových institucí, přijetí Ústavy).
Dovolte mi trochu teorie: poslední proces, kosolidace, má dle Wolfganga Merkela (německý politolog) 4 fáze:
- konstituční konsolidace (vznik ústavních institucí – vláda, prezident, parlament, soudní systém a také ustanovení volebního systému)
- reprezentativní konsolidace (upevnění stranického systému a ostatních zájmových skupin)
- konsolidace chování neformálních politických aktérů (např. armáda, pozemkoví vlastníci, podnikatelé)
- konsolidace občanské společnosti (vznik stabilní občanské společnosti, občanských sdružení, působení občanů v politických stranách)
První tři fáze jsme zvládli celkem úspěšně. V České republice platí nezpochybnitelná Ústava, vznikly celkem stabilní politické strany i úřad prezidenta (o zpřesnění jeho pravomocí se v poslední době sice hodně mluví, ale většinou se těší vysoké důvěře společnosti), rozhodnutí Ústavního soudu jsou politickými stranami respektována, armáda je loajální k vládnímu systému (na rozdíl od řady latinskoamerických zemí) tak, že nemá ambice být rozhodující politickou silou.
Právě důvěra v tyto instituce je základním stavebním kamenem demokracie. Ta se s časem přirozeně neustále mění především v souvislosti s personálním obsazením jednotlivých institucí.
Důvěra v úřad prezidenta republiky se například během podzimu 2014 propadla z 60 až na 37%. Důvodem jsou jistě proruská stanoviska Miloše Zemana k situaci na Ukrajině, pokus o orientaci země na východ nebo jeho vulgární výroky v Hovorech z Lán, které by si podle většinové společnosti mohl prezident odpustit.
Dále by mohla být ohrožena důvěra v Nejvyšší státní zastupitelství. To je v posledních letech vnímáno jako nezávislá instituce, která se svými kauzami nebojí jít ani do nejvyšších pater politiky. Připravovaný zákon o státním zastupitelství z dílny ministerstva spravedlnosti (Válková, Pelikán) by mohl ohrozit jeho nezávislost a dát zpět kontrolu nad kauzami do rukou politiků, jak jsme byli svědky v minulosti.
Vláda se těší důvěře kolem 40% a nejvyšší důvěru z řad politiků má šéf hnutí ANO Andrej Babiš. V něm vidí veliké procento obyvatel silného vůdce, který to za ně “prostě zařídí” (hlavně, aby nemuseli být zodpovědní oni sami). Tato potřeba vůdce je znakem slabé občanské společnosti a ohrožuje vývoj naší demokracie. Se svou nynější popularitou a velkým vlivem v médiích by mohl Andrej Babiš usilovat o zavedení poloprezidentského systému. Celkovou skepsi z politiky, a také z demokracie, kde všechno hrozně dlouho trvá, by mohl nahradit silný prezident s rozšířenými pravomocemi. Zavedení přímé volby prezidenta byl již první krok k silnějšímu mandátu jeho funkce, a také k poloprezidentskému systému, který už nemá tak daleko k autokratickým formám vlády.
Dalším oříškem tedy nyní bude vybudování silné a sebevědomé občanské společnosti, která se nenechá ovlivnit populistickými hesly a jednoduchými recepty na složité problémy. V poslední době naštěstí vzniká celkem dost občanských iniciativ, které vytvářejí tlak na politickou scénu (Rekonstrukce státu) nebo se sami rozhodnou (a úspěšně) kandidovat (Žít Brno).
Posledním a nejsložitějším krokem bude zvýšení důvěry v politické strany a ochota občanů do nich masivněji vstupovat. Ve společnosti převažuje názor o zkorumpovaných politických stranách, se kterými nechce mít nikdo nic společného. Větší míra zapojení lidí do systému politických stran může naší demokracii však jenom prospět. Vnitřní mechanismy ve straně budou podléhat podrobnější kontrole a strana tak může generovat více kvalitních kandidátů. Ruku v ruce s tím jde také větší zájem o veřejné dění (v obci, ve městě, ve státě) a lepší informovanost veřejnosti, která bude méně manipulovatelná médii nebo různými populistickými politky. Pokud se u nás dostane členství v politických stranách na úroveň Rakouska nebo Německa (některé strany tam mají i statisíce členů), budeme moci mluvit o úspěšném završení kosolidované demokracie v ČR.
Zdroj: Politický systém České Republiky, Historie a současnost (K. Vodička, L. Cabada)